Chladné přivítání pro fagory

Chladné přivítání pro fagory

"Ať je vladařem nebo ne, on bude muset přijít za mnou," řekla Sai Tal hrdě Vry, kdyz za serosvitu nemohly spát.

Ale nový vladař Embruddoku také měl svou hrdost a nepřisel.

Jeho vláda nebyla ani lepsí ani horsí nez ta předchozí. Z jednoho důvodu byl ve sváru se svou radou, z druhého se svými pobočníky.

V zájmu poklidného zivota se vladař a rada snazili shodnout jak nejlépe mohli; ale jedna zálezitost je nepřestávala trápit, a sice problém akademie. Nejdříve ji zakázali. Pak se shodli na tom, ze nelze dovolit, aby narůstala nespokojenost. Protoze zeny pracují pro vsechny, nemohou jim zakazovat scházet se spolu. Takze zákaz byl zbytečný. Přesto jej neodvolali - a to zeny popuzovalo.

Sai Tal a Vry se soukromě sesly s Laintal Ayem a Dathkou.

"Vy dva chápete, o co se pokousíme," řekla Sai Tal. "A vy toho tvr-dohlavce přesvědčíte, aby změnil své rozhodnutí. Máte k němu blíz nez já."

Jediné, co vzeslo z jejich schůzky, bylo to, ze Dathka začal dělat oči na mlčenlivou Vry. A Sai Tal se stala jestě hrdějsí.

Po nějaké době, kdyz se Laintal Ay vrátil z jedné ze svých osamělých výprav, vyhledal Sai Tal. Spinavý od bláta, krčil se před domem zen, dokud nevysla z vařírny.

Kdyz se objevila, po boku jí kráčeli dva otroci a nesli tácy s čerstvými bochníky. Za otroky se objevila Vry. Opět byl hotov oldorandský chléb a Vry měla dohlédnout na jeho rozdělení - ale az poté, co Sai Tal jeden z bochníků vzala a dala jej Laintal Ayovi. Usmála se na něj a odhrnula si z čela neposlusné vlasy.

Vděčně jej popadl a podupával nohama, aby se zahřál.

Stejně jako nový vládce přineslo mírnějsí počasí spís nepokoj nez pokrok. Opět nastal chlad a vsude kolem kralovalo bílé ticho. Řeka stále tekla, nespoutaná ledem, tmavá a siroká, ale její břehy byly lemovány rampouchy.

"Jak se ti daří, mladý pobočníku? V těchto dnech tě vídávám tak málo."

Zhltl poslední kousek chleba, svou první potravu po třech dnech.

"Lov je nyní obtízný. Musíme se vydávat velmi daleko. Ale teď, kdyz je zase chladněji, by se zvěř mohla přiblízit k Oldorandu."

Hleděl na ni. Stála před ním ve spatně padnoucích kozesinách. V jejím klidu a vznesenosti bylo něco, pro co ji jedni obdivovali a druzí se jí vyhýbali. Jestě dřív nez promluvila, věděl, ze jeho odpověd prohlédla.

"Často na tebe myslím, Laintal Ayi, tak jako jsem myslívala na tvou matku. Nezapomínej na matčinu moudrost. Vezmi si ji za vzor a neobracej se proti akademii jako někteří z tvých přátel."

"Ty sama vís, jak tě Aoz Roon obdivuje," vyhrkl.

Kdyz viděla jeho rozpaky, laskavě se na něj usmála a vzala ho za ruku. Sla po jeho boku a vyptávala se ho, kde byl. Hleděl na její profil a vyprávěl jí o ruinách vesnice, kterou nalezl v divočině. Byla napolo pohřbená pod balvany, a ulice, lemované domy bez střech, byly opustěné jako suchá řečistě. Vsechny dřevěné části byly odneseny nebo shnily. Kamenná schodistě vedla na podlazí, která dávno zmizela. Okna se otvírala z rozbořených zdí. Na záprazích rostly jedovaté houby, do ohnisť navál sníh a ve výklencích si udělali svá hnízda ptáci.

"To vsechno je důsledek katastrofy," řekla Sai Tal.

"Je to to, co se stává," řekl Laintal Ay a pokračoval ve vyprávění, aby jí řekl o malé skupině fagorů, na kterou narazil - ne bojovných, ale ubohých kočovníků, kteří se jej báli stejně, jako on se bál jich.

"Tak zbytečně vydávás svůj zivot v nebezpečí."

"Musím...musím se dostat pryč."

"Já jsem Oldorando jestě nikdy neopustila. Ale také bych se chtěla dostat pryč, tak jako ty. Jsem tu jako vězeň. Ale říkám si, ze my vsichni jsme vězni."

"Já to tak nevidím, Sai Tal."

"Ale uvidís. Nejprve osud utváří charakter a teprve pak charakter utváří osud. Nechme toho - jsi jestě přílis mladý."

"Na to, abych ti pomohl, nejsem přílis mladý. Sama vís, ze muzi se akademie bojí proto, ze by mohla narusit klidný chod zivota. Ale ty tvrdís, ze vědomosti přispějí k dobru vsech, je to tak?"

Zdálo se mu, ze se napůl směje a napůl posmívá. Kdyz se mu pak podíval 19419r1711t a do očí, pomyslela si: "Ano, já chápu, co k tobě Oyre cítí." Souhlasila s tímto vztahem, s jejich vzájemnou náklonností, a teď se na něj v odpověd usmála.

"Pak tedy za to musís bojovat."

Sklopila husté řasy a mlčela. Zvedl dlaň a rozevřel ji před jejíma

očima. Lezely na ní klasy dvou trav, jeden se semínky, ulozenými v drobných zvonečcích, druhý, slozený z miniaturních stětiček.

"Vzácná paní, mohla by mi akademie říct něco k těmto trávám?"

Po chvíli váhání řekla: "To je přece oves a zito." Lovila v paměti zděděnou moudrost. "Kdysi dávno je lidé pěstovali."

"Sebral jsem je za tou rozbořenou vesnicí, rostly tam divoce. Kdysi tam musela být celá pole - před katastrofou, jak říkás... Jsou tam i jiné zvlástní rostliny; splhají z trosek na chráněných místech. Ze zrn těchto trav by sel udělat dobrý chléb. Zvěři chutnají - a vsiml jsem si, ze dávají přednost ovsu před zitem."

Kdyz jí zelené klasy dával do ruky, pohlédla na něj a zeptala se: "Proč jsi mi je přinesl?"

"Udělej nám lepsí chléb. Ty přece dělás chléb. Udělej ho lepsí. Dokaz tak kazdému, ze vědění přispívá k dobru vsech. Pak bude zákaz akademie zrusen."

"Jsi chytrý," řekla mu, "výjimečný člověk."

Její pochvala ho přivedla do rozpaků. "Ach, v přírodě roste divoce mnoho rostlin, které bychom mohli vyuzít."

Kdyz se chystal k odchodu, řekla: "Oyre je v poslední době velmi mrzutá. Co ji trápí?"

"Ty jsi moudrá - ty bys to měla vědět."

Sevřela zelené klasy v dlani, přitáhla si kozesiny těsněji k tělu a přívětivě řekla: "Přijď za mnou častěji. Nepřehlízej mou náklonnost k tobě."

Podivně se usmál a otočil se. Nemohl Sai Tal ani nikomu jinému říci, jak tězce na jeho zivot doléhá skutečnost, ze byl svědkem vrazdy Nakhriho a Klilse. Třebaze to byli blázni, byli to jeho strýcové, a měli, tak jako kazdý, rádi zivot. Hrůza jej neopoustěla, třebaze se to stalo uz před dvěma lety. A domníval se, ze to, co se nyní děje s Oyre, má stejnou příčinu. Jeho pocity vůči Aoz Roonovi byly nyní hluboce rozpolcené. Čin jeho mocného ochránce jej odloučil dokonce i od jeho dcery.

To, ze o obou vrazdách mlčel, znamenalo, ze na Aoz Roonově činu má také svůj podíl. Ze je vinen. Stal se téměř tak mlčenlivým jako Dathka. Kdysi jej na jeho osamělých výpravách poháněly dál jeho odvaha a touha po dobrodruzství, nyní to byl zármutek a spatné svědomí.

"Laintal Ayi!" Otočil se na Sai Talino zvolání.

"Pojď se mnou chvíli posedět, nez se vrátí Vry."

Její prosba ho potěsila i zahanbila zároveň. Rychle kráčel za ní, do

jejího starého, hrubého příbytku mezi prasaty, s nadějí, ze zádný z jeho druhů jej nevidí. I kdyz venku byla zima, uvnitř bylo vlhké teplo. Sai Talina scvrklá matka seděla v koutě s kusem chleba a drobky z něj padaly rovnou na zem zvířatům. Zazněl mocný tón Oznamovatele času; do místnosti se jiz začalo vkrádat sero.

Laintal Ay starou zenu pozdravil a posadil se na kozesinu na podlaze, vedle Sai Tal.

"Nasbíráme těch semínek víc a zasázíme malá políčka zita a ovsa," řekla. Z tónu jejího hlasu poznal, ze z jeho dárku má radost.

Po chvíli přisla Vry spolu s jinou zenou, Amin Lim, buclatou a mateřsky vypadající, která sama sebe ustanovila zástupkyní Sai Tal. Amin Lim sla k zadní stěně místnosti a posadila se u ní s nohama zkřízenýma a zády opřenými o zeď; chtěla jen naslouchat a být v přítomnosti Sai Tal.

Vry byla hubená. Její prsy se pod stříbrosedými kozesinami rýsovaly ne větsí nez dvě malé cibulky. Obličej měla úzký a bledý, ale nebyla nehezká, protoze její oči byly hluboké a zářivé. Laintal Ayovi se zdálo, ze na první pohled připomíná Dathku a mozná právě tohle k sobě Vry a mladého lovce přitahovalo.

Jedinou věcí, která na Vry byla pozoruhodná, byly její vlasy, bohaté a tmavé. Ve slunečním svitu vypadaly spís jako tmavě hnědé, ne černé az do modra jako u ostatních oldorandských zen. A právě vlasy prozrazovaly její smísený původ; její matka byla otrokyně z Borlienu, světlých vlasů a pleti, která zemřela v zajetí.

Přílis mladá, nez aby cítila nenávist ke svým zotročitelům, Vry byla vsím v Oldorandu uchvácena. Jako dítě obdivovala předevsím kamenné věze a trubky s horkou vodou. Neustále se na něco vyptávala a zamilovala si Sai Tal, která na vsechny její otázky odpovídala. Sai Tal strázila zvídavou mysl dítěte a dohlízela na dívku, která se pomalu měnila v zenu.

Pod vedením Sai Tal se Vry naučila číst a psát. Vry byla jednou z nejhorlivějsích začek akademie. V posledních letech se v Oldorandu rodilo víc dětí; a Vry nyní některé z nich učila písmenům olonetské abecedy.

Vry a Sai Tal začaly Laintal Ayovi vyprávět o tom, ze pod městem objevily systém podzemních chodeb, směřujících od severu k jihu a od východu k západu. Byly jimi propojeny vsechny věze, nebo tomu tak alespoň bylo kdysi dávno, protoze nyní byly některé z chodeb zničeny zemětřesením, zátopami a jinými přírodními pohromami. Sai Tal doufala, ze se jimi dostane do pyramidy, která stála, napolo pohřbená, na posvátném

území. Čas zničil vsechny přístupové cesty dovnitř i na vrchol. Ale Sai Tal se do ní chtěla dostat, protoze se domnívala, ze v pyramidě jsou pohřbeny vsemozné poklady.

"Mnohé věci kolem nás nechápeme, Laintal Ayi," řekla. "Zijeme na povrchu země, ale já jsem slysela, ze v Pannovalu lidé zijí pohodlně pod zemí a stejně tak i na jihu v Ottassolu, jak tvrdí někteří lovci. Mozná nás tyto cesty spojují se světem pod námi, se světem, v němz zijí fessupové a gossiové. Kdybychom k nim nasli cestu tělem a nejenom duchem, pak bychom se mohli zmocnit mnoha pohřbených vědomostí. To by Aoz Roona určitě potěsilo."

Ukolébán teplem, Laintal Ay stězí ospale pokývl hlavou.

"Vědomost, to není jenom pohřbená věc, jako nějaký brassimip," řekla Vry. "Vědomosti můzeme získat i pozorováním. Věřím, ze nad námi ve vzduchu jsou stejné chodby, jako pod námi v podzemí. Za nocí často pozoruji hvězdy a jejich dráhy na obloze. Některé se pohybují různými směry- "

"Jsou přílis daleko, nez aby nějak mohly ovlivnit nase zivoty," skočila jí do řeči Sai Tal.

"Ne, nejsou daleko. Vsechny patří Wutrovi. A to, co dělá on, nase zivoty ovlivňuje."

"Pod zemí ses bála," řekla Sai Tal.

"A já si zase myslím, ze ty se bojís hvězd, paní," odpověděla jí Vry.

Laintal Ay byl ohromen, kdyz slysel tu nesmělou mladou zenu, ne starsí nez on sám, mluvit s Sai Tal tímto způsobem; v poslední době se změnila, právě tak jako počasí. Zdálo se, ze Sai Tal to nevadí.

"Jak nám mohou být podzemní chodby uzitečné?" zeptal se. "Co znamenají? "

"Jsou to pouze pozůstatky nějaké dávno zapomenuté minulosti," řekla Vry. "Nase budoucnost lezí v nebesích." Ale Sai Tal rozhodně řekla: "Znamenají to, co Aoz Roon popírá. To, ze tento dvůr, v němz nyní zijeme, byl kdysi rozsáhlým místem plným umění a vědy a lidé byli lepsí a moudřejsí nez dnes. Zilo zde mnohem víc lidí - muselo jich být mnohem víc - vsichni byli vzneseně odění, tak jak se oblékala Loil Bry. A měli ve svých hlavách mnoho myslenek, zářivých jako ptáci. Nyní jsou ze vsech fessupové. My jsme jejich potomci, ale na rozdíl od nich máme v hlavách jenom kal."

Během rozhovoru Sai Tal znovu a znovu narázela na Aoz Roona a

upírala přitom pohled do tmavého rohu místnosti.

Chlad ustal a přisly destě a pak opět chlad, jako by počasí té doby chtělo lid Embruddoku umořit. Zeny pracovaly a snily o jiných místech.

Planina byla rozdělena pruhy, které se táhly od východu k západu - severní úbočí pahorků byla stále jestě pokryta sněhovými závějemi -posledními pozůstatky sněhové pustiny, která kdysi pokrývala celou tuto oblast. Nyní se závějemi prodíraly zelené lodyhy a kazdá z nich vytvářela ve sněhu kolem sebe dolinku, jíz kralovala jako osamocený panovník.

Nejpozoruhodnějsím rysem nové krajiny byly obrovské louze. Ty se spojovaly v jezera protáhlého tvaru. Na hladině vsech se odrázela sedými mraky zatazená obloha.

Tato oblast kdysi bývala pro lovce rájem. Ale zvěř zmizela spolu se sněhem; hledala pevnějsí pastviny výs v kopcích. Na jejich místo přiletěla hejna ptáků flegmaticky brouzdajících mělčinami nových jezer.

Dathka a Laintal Ay se krčili za hřebenem kopce a pozorovali pohybující se postavy. Oba byli promočení az na kůzi a měli spatnou náladu. Dathkův dlouhý, ostře řezaný obličej se mračil. Tam, kde se jejich prsty zabořily do bahna, se okamzitě objevily půlměsíčky naplněné vodou. Vsude kolem se ozývaly čvachtavé zvuky vodou nasáklé země. O kus dál se za hřebenem krčilo sest dalsích zklamaných lovců; bez zájmu čekali na rozkaz svých velitelů a dýchali si na zkřehlé prsty.

Dathka a Laintal Ay pozorovali postavy, které kráčely v řadě za sebou, s hlavami skloněnými proti větru. Za nimi se prostírala siroká stuha Voralu. U břehu kotvily tři čluny, jimiz lovci připluli na lup do tradičních oldorandských loveckých území.

Vetřelci na sobě měli tězké kozené boty a lopatovitě tvarované klobouky, které prozrazovaly jejich původ.

"Jsou z Borlienu," řekl Laintal Ay. "Přisli sem lovit nasi zvěř. Musíme se jich zbavit."

"Ale jak? Je jich přílis mnoho," řekl Dathka a nespustil z nich oči. "Toto je nase země, ne jejich. Ale je jich víc nez prstů na čtyř rukou..."

"Můzeme udělat jen jedinou věc: zapálit jejich čluny. Ti blázni nechali na strázi jen dva muze. Ty snadno vyřídíme."

Neměli zvěř, kterou by mohli lovit, rozhodli se tedy bojovat s Borlie-ňany.

Od jednoho z borlienských obyvatel, kterého nedávno zajali, se dozvěděli, jaký nepořádek a chaos nyní panuje v Borlienu. Lidé tam odjakziva zili v hliněných staveních, v jejichz přízemí chovali zvířata, a

sami přebývali nahoře. Nedávné destě jejich příbytky nadobro zničily; obyvatelé Borlienu nyní nemají střechu nad hlavou.

Kdyz se Laintal Ayova skupina nepozorovaně blízila k Voralu, désť zesílil. Přicházel z jihu. Byl začátek zimy. Zpočátku byl désť mírný, ale pak zesílil, az nakonec bičoval záda kráčejících lidí a voda v pramíncích crčela z jejich obličejů a z konečků tupých nosů. Désť, to bylo něco, co zádný z nich jestě před několika lety neznal; a celá skupinka vzpomínala na dny svého dětství, kdy jim pod nohama křupal bělostný sníh a stáda zvěře se táhla od obzoru k obzoru. Nyní byl obzor skrytý za spinavě sedou desťovou záclonou a pod nohama jim čvachtalo bláto.

Kdyz dosáhli břehu řeky, valilo se proti nim husté sero. Navzdory nedávným mrazům byl břeh porostlý silnými, po kolena vysokými trávami, ohýbajícími se pod náporem destě. Kdyz muzi v zamračeném seru postupovali vpřed, viděli jen vlnící se trávu, tězké mraky nad hlavami a kalnou vodu řeky, jez se hemzila rybami, které vycítily, ze vodní svět se rozpíná.

Dva borlienstí strázci, krčící se v člunech, byli zabiti bez boje; jakoby si mysleli, ze je lépe zemřít, nez dál moknout v neustávajícím desti. Jejich těla hodili do vody. Narázela na čluny a tekla z nich krev, zatímco muzi se marně snazili rozdělat oheň. Reka v těch místech byla mělká a těla nechtěla odplavat, ani kdyz je odstrkávali vesly. Pod kozesiny mrtvol se dostal vzduch, který je drzel při hladině, bičované destěm.

"Dobrá, dobrá," řekl Dathka netrpělivě. "Nechte ten oheň. Kdyz jejich čluny nemůzeme spálit, rozbijeme je."

"My sami je můzeme pouzít," navrhl Laintal Ay. "Doplujeme na nich do Oldoranda."

Ostatní nečinně přihlízeli, jak se dva mladíci dohadují.

"Co na to řekne Aoz Roon, kdyz se vrátíme bez masa?"

"Ukázeme mu čluny, které jsme ukořistili."

"Ani Aoz Roon nejí čluny." Ostatní se té poznámce začali smát.

Vlezli do člunů a uchopili vesla. Mrtvé muze nechali za sebou. Pomalu dopluli zpět do Oldoranda a désť přitom bez ustání bičoval jejich těla.

Aoz Roon je přijal chmurně. Hleděl na Laintal Aye a ostatní muze mlčky a jim se to zdálo jestě hrozivějsí nez jakákoliv slova, protoze takto neřekl nic, proti čemu by se mohli ohradit. Nakonec se od nich odvrátil a otevřeným oknem hleděl na désť.

"Dobrá. Můzeme hladovět. Nebude to poprvé ani naposledy. Ale

máme jiný problém. Faralin Ferdova skupina se vrátila z výpravy. Zahlédli skupinu fagorů, jedoucích na kaidawech směrem na Oldorando. Vypadali prý jako válečníci."

Lovci pohlédli jeden na druhého.

"Kolik jich bylo? " zeptal se jeden.

Aoz Roon pokrčil rameny.

"Přicházejí od jezera Dorzin?" zeptal se Laintal Ay.

Aoz Roon opět sotva znatelně pokrčil rameny, jakoby shledal otázku nepodstatnou.

Prohlízel si muze nezúčastněným pohledem.

"Co si myslíte, ze bychom za těchto okolností měli udělat?"

Kdyz nepřicházela zádná odpověd, zodpověděl si svou otázku sám: "Nejsme zbabělci. Půjdeme jim naproti a zaútočíme na ně dřív, nez přijdou sem a pokusí se Oldorando vypálit nebo jakýmkoliv jiným způsobem zničit."

"V tomto počasí na nás nezaútočí," řekl jeden starsí lovec. "Ty bestie přece nenávidí vodu. Mohlo by je do ní vehnat jenom extrémní sílenství. Voda ničí jejich kozichy."

"Ano, ale časy jsou extrémní," řekl Aoz Roon a neúnavně pochodoval sem a tam. "Svět se v tom desti utopí. Kdy se jen vrátí ten proklatý sníh?"

Vyběhl ven a brodil se blátem k Sai Tal. Vry a její dalsí blízká přítelkyně, Amin Lim, seděly u ní. Poslal je pryč.

Starostlivě pohlédli jeden na druhého; ona hleděla na jeho vlhký obličej, on na vrásky pod jejíma očima a na první bílé vlasy, lesknoucí se jí v temných kučerách.

"Kdy ten désť přestane?"

"Počasí se zase zhorsuje. Chtěla jsem zasadit oves a zito."

"Říká se o tobě, ze jsi moudrá, ty a tvoje zeny - řekni mi tedy, co se stane."

"Nevím. Přisla zima. Mozná zase bude padat sníh."

"Sníh? Jak rád bych byl, kdyby ten proklatý désť ustal a vrátil se sníh." Zamračil se, zaťal obě ruce v pěst a zvedl je nad hlavu. Pak je opět spustil.

"Jestli se ochladí, voda se změní v sníh."

"Wutrovy výkaly, jaká zenská odpověd! Nemás pro mne zádnou jistotu, Sai Tal? Zádnou jistotu v tomhle proklatém nejistém světě?"

"Nemám jí pro tebe víc, nez ty jí más pro mne."

Otočil se na patě a na odchodu se jestě zastavil ve dveřích. "Jestli tvé zeny nebudou pracovat, nedostanou najíst. Nemůzeme dovolit, aby lidé zaháleli - to jistě chápes."

Bez dalsích slov ji opustil. Následovala jej do dveří a pak tam dlouho stála, zamračená, rozčilená, ze jí vůbec nedal přílezitost, aby mu opět mohla říct ne. Ale pak si uvědomila, ze jeho mysl jí nyní nenálezí, protoze vladař se musí zabývat spoustou mnohem důlezitějsích věcí.

Přitáhla si svůj hrubý oděv těsněji k tělu a posadila se na lůzko. Kdyz se vrátila Vry, stále jestě tam seděla, ale jakmile spatřila svou mladou přítelkyni, s pocitem viny rychle vyskočila.

"Musíme být veselé," řekla. "Kdybych uměla čarovat, přičarovala bych zpátky sníh pro Aoz Roona."

"Vzdyť ty umís čarovat," řekla Vry oddaně.

Zvěsti o tom, ze se blízí fagorové, se rychle rozsířily. Ti, kteří si pamatovali jejich poslední útok na město, nemluvili o ničem jiném. Mluvili o tom v noci, kdyz se ukládali ke spánku, napojení rathelem; mluvili o tom za svítání, kdyz v serém světle mleli obilí.

"Vím, jak můzeme pomoci víc nez jenom mluvením," řekla Sai Tal zenám. "Máte nejenom hbité jazyky, zeny, ale i statečná srdce. Ukázeme Aoz Roonovi, co dovedeme. Poslouchejte můj nápad."

Rozhodly, ze akademie, která musí neustále ospravedlňovat svou existenci v očích muzů, navrhne plán útoku, který Oldorando zachrání. Zeny se budou snazit fagory přilákat a kdyz se k nim obludy přiblízí, budou přepadeny lovci, číhajícími v úkrytu poblíz. Zeny diskutovaly o svém plánu, křičely a volaly po krvi.

Kdyz jej probraly a byly s ním spokojeny, vybraly tu nejhezčí z nich, která měla k Aoz Roonovi jít jako vyslankyně. Dívka byla téměř ve věku Vry; byla to Dol Sakil, dcera staré vdovy Rol Sakil. Oyre ji doprovodila k domu svého otce, kde dívka měla vyřídit Sai Talino pozdravení a pozádat Aoz Roona, aby přisel do domu zen: tam mu pak přednesou svůj návrh.

"Nebude si mne moc vsímat, ze ne?" zeptala se Dol. Oyre se na ni usmála a vstrčila ji dovnitř.

Zeny čekaly, zatímco venku bez přestání prselo.

Po dlouhé době se Oyre vrátila. Byla sama a vypadala rozčileně. Nakonec jim řekla pravdu. Otec pozvání do domu zen odmítl a Dol Sakil nechal u sebe. Povazoval ji za dar od akademie. Dol s ním od nynějska bude zít.

Kdyz Sai Tal uslysela tuto zprávu, zmocnil se jí divoký hněv. Padlana podlahu a zmítala se vzteky. Křičela a rvala si vlasy. Přísahala pomstu vsem imbecilním muzům. Prorokovala, ze vsichni budou zaziva sezráni fagory, zatímco jejich vladař se bude válet v posteli s tím hloupým dítětem. Řekla mnoho dalsích hrozných věcí. Jejím druzkám se nepodařilo ji uklidnit a raději ve strachu odesly. Vry a Oyre sly také.

"Je to mrzuté," řekla Rol Sakil, "ale Dol se bude mít dobře."

Kdyz Sai Tal posbírala své kozesiny a omotala si je kolem těla, vyběhla dolů do uličky a zastavila se az před Velkou vězí, v níz zil Aoz Roon. Désť jí bubnoval do obličeje, kdyz nahlas vykřičela jeho čin a vyzývala jej, aby se ukázal.

Její křik byl tak hlasitý, ze dokonce i řemeslníci a někteří lovci vyběhli ze svých příbytků a naslouchali. Se zalozenýma rukama stáli u stěny jedné z budov, schovávali se před destěm a posměsně se usklíbali, zatímco neustávající désť srázel k zemi vodu z gejzírů. Pod nohama jim čvachtalo černé bláto.

Aoz Roon přisel k oknu věze, vyhlédl ven a vykřikl na Sai Tal, aby sla pryč. Ukázala mu zaťatou pěst. Křičela, ze je ohavný a ze jeho chování přivede celý Embruddok do záhuby.

V tom okamziku přispěchal Laintal Ay a vzal Sai Tal za rameno. Tise k ní mluvil. Přestala křičet a naslouchala. Řekl jí, ze nesmí být zoufalá. Lovci vědí, jak na fagory. Aoz Roon to také ví. Jestlize se zlepsí počasí, vytáhnou proti nim a porazí je.

"Jestlize! Kdyz! Kdo jsi, ze můzes diktovat podmínky, Laintal Ayi? Vy muzi jste tak ubozí!" Zvedla zaťaté pěsti vzhůru k obloze. "Buď poslechnes můj plán nebo vsichni zahyneme, Aoz Roone. Slysís mne tam nahoře? Svým vnitřním zrakem vsechno vidím a vím, co musíme udělat."

"Ano, ano." Laintal Ay se pokousel uklidnit ji.

"Nedotýkej se mne! Jen si poslechni můj plán. Můj plán nebo smrt! A jestlize tvůj bláznivý vladař, jak si říká, chce zůstat vladařem, musí vyhnat Dol Sakil ze své postele. Prznitel dětí! Chlípník! Pohroma! Zkáza!"

Okolostojící jejím slovům divoce přizvukovali. Sai Tal znovu a znovu proklínala vsechny ignorantské a brutální muze. Vsichni byli ohromeni. Désť zesílil. Z vězí stékaly potoky vody. Lovci se vesele sklebili jeden na druhého. Do uličky přisli dalsí zvědavci, dychtiví vidět a slyset drama. Laintal Ay na Aoz Roona křičel, ze Sai Tal má ohledně svého plánu pravdu. Radil mu, aby se smířil s tím, ze plán zen je skutečně moudrý a aby jej přijal.

Aoz Roon ,se znovu vyklonil z okna. Jeho obličej byl stejně jako jeho kozesiny, ale jeho hlas zůstal navzdory hněvu klidný. Souhlasil s tím, ze jakmile se zlepsí počasí, bude postupovat podle plánu zen. Do té doby ne. Do té doby určitě ne. A Dol Sakil si ponechá. Dívka ho miluje a potřebuje jeho ochranu.

"Barbare! Ignorantský barbare! Vsichni jste barbaři a hodíte se jenom sem na tenhle smradlavý dvůr. Hanebnosti a nevědomost z vás udělaly nízké tvory!"

Sai Tal kráčela nahoru ulicí, brodila se bahnem a křičela. Vladař je podle ní neohrabaný násilník, jehoz jméno odmítá vyslovovat. Zijí jenom ve dvoře, v louzi, v bahně a zapomněli na vznesenost, která Embruddoku kdysi nálezela. Vsechny ty ruiny, lezící za jejich ubohými valy, byly kdysi nádhernými vězemi, obalenými zlatem, a vse, co je nyní pokryto blátem, bylo kdysi vydlázděno mramorem. Město bylo čtyřikrát větsí nez nyní a vsechno bylo krásné - čisté a krásné. Byla respektována posvátnost zen. Přitáhla si kozesiny blíz k tělu a rozplakala se.

Ona uz nebude déle zít na tomto spinavém místě. Odstěhuje se daleko za obranné valy. Jestli v noci přijdou fagorové nebo Borlieňané a chytí ji, co z toho? K čemu je zivot tady? Jsou dětmi zkázy, vsichni do jednoho.

"Klid, klid, zeno," řekl Laintal Ay, který dosud oddaně čvachtal v blátě vedle ní.

Pohrdavě jej od sebe odstrčila. Je jenom stárnoucí zena, kterou nikdo nemá rád. Budou litovat, az odejde.

Ihned jakmile se Sai Tal rozhodla přeměnit svá slova v čin, začala si přenáset věci do jedné z polozbořených vězí, stojících mezi radzabaraly za obrannými valy, směrem na severovýchod od Oldoranda. Vry a ostatní zeny jí pomáhaly, trmácely se tam a zpět destěm s jejím ubohým majetkem.

Désť skončil druhého dne. Staly se dvě pozoruhodné události. Do Oldoranda přiletělo hejno malých ptáků neznámého druhu. Krouzili nad jeho vězemi a vzduch byl plný jejich stěbetání. Hejno se neusadilo v sídlisti samotném. Vybralo si jednu z opustěných vězí za hradbami, přesně tu zříceninu, do níz se nastěhovala Sai Tal. Tam začali ptáci vydávat hrozný hluk. Měli malé zobáčky a červené hlavičky, červená a bílá pera na křídlech a létali jako sipky. Někteří lovci vyběhli se sítěmi a pokouseli se ptáky chytit, ale nedařilo se jim to.

Tato událost byla povazována za znamení.

Druhá událost vzbudila větsí poplach. Voral se rozvodnil.

Désť způsobil, ze hladina vody v řece stoupla. Kdyz Oznamovatel času zaduněl poledne, shora, od vzdáleného jezera Dorzin, se přiblízila velká vlna. Stará zena, Molas Ferd, byla dole u břehu a sbírala husí trus. Kdyz uviděla vlnu, napřímila svá stará záda jak nejvíc mohla a v údivu zírala na valící se vodní stěnu. Husy a kachny se v hrůze rozprchly a vysplhaly se na vrchol valu. Ale stará Molas Ferd zůstala stát tam kde byla, s lopatkou v ruce, s ústy otevřenými hleděla na svou zkázu. Vlna se přes ni převalila, zmocnila se jí, vrhla její tělo proti domu zen a zlomila jí vaz.

Vnikla do vesnice. Smetla vsechno obilí, vlila se do lidských příbytků a utopila svině. Sídlistě se změnilo v bazinu. Pouze věz, v níz bydlela Sai Tal, byla před útokem vody a bahna usetřena.

Toto byl přesný začátek Sai Taliny pověsti čarodějky. Vsichni, kteří předchozího dne naslouchali tomu, jak křičela na Aoz Roona, seděli ve svých příbytcích a tise si mumlali pod fousy.

Toho večera se za obzor sklonil nejprve Batalix a po něm Freyr, barvící vody do červena. Teplota prudce poklesla. Vesnici pokryl tenký, praskající led.

Přístího rána za úsvitu Freyru se Oldorando probouzelo Aoz Roonovým hněvivým křikem. Zeny si rychle nazouvaly boty, zmateně naslouchaly a budily své muze. Vladař Embruddoku si vzal poučení Sai Tal k srdci.

"Pojďte ven, proklatci! Dnes budete bojovat proti fagorům. Vsichni! Já vás odnaučím lenosti. Vstávejte, vstávejte! Vzhůru do boje. Já budu proti fagorům bojovat holýma rukama, sám, vy chátro. Toto bude velký den v nasí historii, slysíte? Velký den, i kdybychom vsichni měli zemřít!"

Na obloze zachmuřeně proplouvala mrazivá oblaka úsvitu, velká černá postava Aoz Roona stála na vrcholu věze a mávala pěstí. Druhou rukou k sobě vladař tiskl zmítající se Dol Sakil, která se mu snazila vytrhnout. Za nimi stál Eline Tal a sklebil se.

"Ano, porazíme ty podělané fagory podle plánu zen - slysíte to, vy proklaté zenské z akademie - budeme bojovat podle plánu zen - ať uz bude výsledek dobrý či spatný - splníme jej do písmene. U prapůvodního kamene, uvidíme, co se dnes stane, uvidíme, zda to, co říká Sai Tal, má nějaký smysl, uvidíme, zač stojí její proroctví!"

Na ulici se objevilo pár postav. Spěchalo po tenkém ledě a zíralo nahoru na svého pána. Mnozí se bojácně tiskli jeden ke druhému, ale stará

Rol Sakil, Dolina matka, stěbetala a povídala: "Musí být dobře vyvinutý, kdyz umí takhle hulákat - a nase Dol povídala, ze je. Rve jako býk!"

Aoz Roon přisel az k okraji zídky a hleděl dolů. Táhl Dol s sebou a stále hulákal.

"Ano, uvidíme, zda její slova mají cenu, vyzkousíme ji. Prověříme Sai Tal v boji, protoze, jak se zdá, vsichni o ní máte vysoké mínění. Slysís mne, Sai Tal? Dnes zvítězíme nebo prohrajeme a poteče krev, rudá nebo zlutá."

Plivl dolů na dav a vzdálil se. Padací dveře se za ním zabouchly a on slézal do nitra věze.

Pojedli černý chléb a vypravili se na cestu. Vsichni, včetně Aoz Roona, mlčeli. Bouře jeho slov se uz přehnala. Vydali se jihovýchodním směrem.. Mírně mrzlo a slunce se schovávala za mraky. Země byla ztuhlá a pod nohama jim praskal led.

Sai Tal spolu se zenami sla s nimi. Sla s váznou tváří a kozesiny jí plandaly kolem vyhublého těla.

Sli pomalu, protoze zeny nebyly zvyklé chodit dlouhé vzdálenosti, které pro muze nic neznamenaly. Přisli k planině, kde Laintal Ay a jeho skupina dva dny před rozvodněním Voralu zahlédli Borlieňany Mezi nízkými hřebeny se rozkládala mělká jezera, leskla se jako ryby na suchu. Tady bude číhat záloha. Jestli tady jsou nějací fagorové, chlad je vyzene. Batalix se skryl za mraky.

Sli dolů na planinu, muzi první, zeny za nimi v malých skupinkách. Vsichni sli pod ocelovou oblohou a v dusích je hryzal strach.

Na břehu prvního nově vzniklého jezera se zeny zastavily. Hleděly nepřátelsky na Sai Tal. Uvědomovaly si nebezpečí, v němz se ocitnou, objeví-li se fagorové - zvlásť pak, pojedou-li na svých zvířatech. Jejich výhled byl omezen nízkými pahorky. Nic nemohlo rozptýlit jejich obavy.

Byly vystaveny nebezpečí a zivlům. Teplota se drzela dva tři stupně pod bodem mrazu. Vládlo ticho a vzduch byl mrazivý. Před nimi lezelo mělké jezero. Bylo asi čtyřicet metrů siroké a sto metrů dlouhé a zabíralo celou prohlubeň mezi dvěma pahorky. Jeho nehybná hladina byla nezamrzlá a odrázela oblohu jako zrcadlo. Chmurný vzhled jezera bez jediné vlnky jestě zvysoval nepřirozený strach, který se zen zmocnil, kdyz lovci zmizeli za pahorky. Dokonce i tráva pod jejich nohama ztuhla mrazem, jako by byla zakletá. I ptáci mlčeli.

Muzi byli nesťastní, ze jejich zeny jsou s nimi zde. Stáli v údolí u

dalsího jezera a stězovali si svému veliteli. "Neviděli jsme ani stopy po fagorech," řekl Tanth Ein a dýchal si na zkřehlé prsty. "Vraťme se. Co kdyz zničili Oldorando, zatímco my jsme tady?"

Srazené výpary dechu se nad jejich hlavami spojovaly v oblak a muzi se opírali o své ostěpy a vyčítavě hleděli na Aoz Roona. Ten chodil kolem, drzel se stranou a jeho výraz neprozrazoval vůbec nic.

"Vrátit se zpět? Mluvís jako zeny. Přisli jsme sem bojovat a budeme bojovat, i kdybychom své zivoty měli odevzdat Wutrovi. Jestlize fagorové jsou nablízku, dostanu je sem. Zůstaňte tady."

Vyběhl na vrchol pahorku, takze opět zeny uviděl, a chtěl vykřiknout co nejsilnějsím hlasem a vzbudit v divočině stonásobnou ozvěnu, která fagory přiláká.

Ale nemusel. Nepřítel přisel sám. Přílis pozdě si Aoz Roon uvědomil, proč nepotkali zádné potulné Borlieňany; byli odříznuti. Jako stará Molas Ferd před potopou, stál nyní jako zkamenělý při pohledu na odvěkého nepřítele člověka.

Zeny, shromázděné na jednom konci jezera tvaru ryby, se vystraseně a zmateně pohybovaly; fagorové na druhém konci stáli bez pohybu. K překvapení jich samých zeny zjistily, ze fagorové jsou vidět jen jako skupinka.

Splynuli s odpolední mlhou a s sedí a modří okolní krajiny. Jeden z nich hluboce zakaslal; jinak by se mohlo zdát, ze jsou naprosto bez zivota.

Jejich velcí bílí ptáci seděli na hřebeni za nimi, pravidelně rozesazení, s hlavami skloněnými na jednu stranu, jako duse těch. kteří odesli.

Z nehybného obrysu bylo patrné, ze tři fagorové - pravděpodobně jejich velitelé - sedí na kaidawech. Nakláněli se kupředu, hlavy blízko u hlav svých ořů, jako by si spolu povídali. Pěsáci stáli po bocích zvířat, ramena svěsená. Blízko nich nebylo mnoho balvanů.

Opět se ozvalo zakaslání. Aoz Roon se vzpamatoval z ohromení a zavolal své muze.

Vysplhali na hřeben výbězku a v úzasu hleděli na nepřítele.

Jakoby na znamení fagorové najednou ozili. Jejich podivně napojené končetiny se nepřirozeným způsobem začaly pohybovat. Vydali se vpřed, do vod mělkého jezera. Jejich odpor k vodě byl známý, ale časy se změnily; nyní věděli, ze musí kupředu i přes vodu. Pohled na třicet lidských gilot, vydaných jim na milost a nemilost, rozhodl za ně.

Jedna ze tří oblud, sedících na kaidawech, mávala nad hlavou

mečem. Fagor s chrčivým výkřikem kopl svého oře do slabin a vyrazil kupředu.

Ostatní zvířata jej následovala jako jedno. Hnali se do vod mělkého jezera.

Zen se zmocnila panika. Kdyz nepřítel byl uz téměř u nich, rozprchly se mezi pahorky. Jedna splhala po jedné straně, jiná po druhé a vsechny přitom vydávaly ostré, úzkostlivé výkřiky, jako ptáci v nesnázích.

Jenom Sai Tal se ani nepohnula a dál stála čelem k nepříteli. Vry a Amin Lim se k ní zoufale tiskly a skrývaly své obličeje do dlaní.

"Utíkej, ty bláznivá zeno!" volal na ni Aoz Roon, bězící dolů po svahu.

Sai Tal jeho hlas mezi výkřiky zen i fagorů a mezi sploucháním vody neslysela. Stála bez pohybu na konci jezera a jen natáhla ruce, jako by chtěla skupině fagorů přikázat, aby zastavili.

Pak se něco stalo. Nastal okamzik, kterému se od té doby v pověstech a zápisech Oldoranda říkalo zázrak u Rybího jezera.

Někteří tvrdili, ze tehdy ve vzduchu uslyseli pronikavý zvuk, podle jiných promluvil mocný hlas, dalsí se zapřísahali, ze udeřil sám Wutra.

Skupina nájezdníků, vedená třemi staluny na kaidawech, vstoupila do vln jezera. Dohromady jich bylo sestnáct. Jejich zásť je vehnala do nepřátelského zivlu. Byli v něm az po stehna, hněvivě vířili vodu... kdyz tu najednou jezero zamrzlo.

V jednom okamziku to byla tekutina, nehybná a nezamrzlá, protoze teplota se drzela pouze tři stupně pod bodem mrazu. V přístím okamziku, vyrusena vetřelcem, ztuhla. Kaidawové i fagoři byli sevřeni v jejím objetí. Jeden oř upadl, aby uz nikdy nevstal. Druzí zamrzli tam, kde byli, s jezdci na hřbetech. Staluni za nimi mávali rukama, vsichni byli chyceni, polapeni zivlem, do něhoz vstoupili. Nikdo z nich se jiz nedostal ani o krok dál a zádný nebyl schopen vyprostit se a dostat se na břeh do bezpečí. Brzy jim začala mrznout i krev v tepnách a pak celá těla, navzdory prastaré biochemii, která jejich krev zbarvila dozluta a chránila ji před chladem. Hrubé bílé kozesiny pokryla jinovatka a hrůzou zírající oči zamrzly.

Organická hmota splynula s vládnoucím anorganickým světem.

Sousosí smrti bylo dokonalé, jakoby vytesané z ledu.

Nad ním krouzili a slétávali dolů bílí ptáci, zoufale křičeli a otvírali své velké zobáky. Nakonec se vydali na osamělý let směrem na východ.

Přístího rána se v kozesinovém přístřesku vzbudili tři lidé. Během

noci napadl prasný sníh, který divočině dal zcela jiný vzhled. Freyr uz stál nad obzorem a vrhal purpurovou zář na planinu pod ním. O pár minut později se také druhá hlídka odebrala do Wutrovy říse.

Aoz Roon, Laintal Ay a Oyre vstali a podupáváním a poskakováním se snazili rozhýbat těla. Kaslali, ale jinak byli zticha. Pohlédli jeden na druhého a aniz by řekli slovo, vydali se vpřed. Aoz Roon vykročil na ledovou plochu. Druzí dva jej následovali.

Vsichni tři kráčeli přes led. Nevěřícně zírali na monumentální sousosí, vypracované s těmi nejdokonalejsími detaily. Jeden kaidaw lezel téměř celý pod kopyty druhých dvou; větsí část jeho těla byla ponořena v ledu, ale hlavu zvedal vzhůru, s nozdrami rozsířenými hrůzou. Jezdec se snazil udrzet rovnováhu a napolo z jeho hřbetu spadl, hrozivý ve své nehybnosti.

Vsechny postavy znehybněly uprostřed pohybu, mnohé se zbraněmi zvednutými nad hlavou, oči upřené ke břehu, jehoz jim nebylo souzeno dosáhnout. Vsechno bylo pokryto námrazou. Byl to monumentální památník brutalitě a nabili.

Konečně Aoz Roon promluvil. Hlas měl klidný.

"Stalo se to. Nyní tomu věřím. Můzeme se vydat zpět."

Zázrak roku 24 byl potvrzen.

Aoz Roon poslal zbytek skupiny pod Dathkovým velením zpět do Oldoranda uz předchozího večera. Chtěl se u jezera vyspat, aby pak mohl potvrdit, ze to vsechno nebyl jenom sen.

Druzí dva mlčeli. Byli zachráněni zázrakem; a tato myslenka ochromovala jejich mysl a svazovala jim jazyky. Beze slova pospíchali pryč od děsivého sousosí.

Kdyz byli zpět v Oldorandu, Aoz Roon poručil dvěma svým lovcům, aby k Rybímu jezeru, tam, kde se stal zázrak, vzali jednoho z jeho otroků. Kdyz otrok spatřil sousosí na vlastní oči, svázali mu ruce za zády a s obličejem obráceným k jihu jej poslali na cestu. Az se dostane do Borlienu, poví svým druhům o tom, jací mocní čarodějové pomáhají Oldorandu.