Generace májovců

Generace májovců

Literatura 60. - 70. let 19. stol.

Tvorba Havlíčka, Erbena a Němcové dovrsuje proces národního obrození. Na ně navazuje mladá literární generace 60. let, která vyrůstala za Bachova absolutismu. Po Bachově odstoupení vydal císař Frantisek Josef I. v r. 1860 Říjnový diplom, ve kterém slíbil konstituční zřízení a obnovu občanských práv. To vedlo k prudkému rozvoji národního a politického zivota, doprovázeného i hospodářským rozmachem. Formovaly se dvě politické strany: staročeská (Rieger, Palacký) a

mladočeská (Sladkovský, Grégrové). Jejich politický boj skončil neúspěchem, kdyz r. 1867 doslo k rakousko-uherskému vyrovnání, které znamenalo, ze české země zůstaly bez politických práv.

S politickým rozmachem 60. let souvisí i rozkvět kulturní. Vznikl Sokol, Hlahol, Umělecká beseda (středisko českých slovesných, výtvarných a hudebních umělců), r. 1862 bylo otevřeno Prozatimní divadlo, r. 1868 byl polozen základní kámen Národního divadla. Pokračoval rozvoj novinářství a časopisectví (Národní listy, Květy, Prazské noviny, Lumír), je vydávána velká encyklopedie Riegrův slovník naučný, vycházejí naučné knihy, beletrie a překlady světové poezie a slovanských literatur.

Hlavním cílem 14114n1315o mladé literární generace bylo projevit veřejně vůli po svobodném zivotě. Výrazem této snahy bylo vydání almanachů (= sbírek prací několika autorů) Lada Niola a Máj.

Lada Niola (1855), jejímz autorem byl Josef Václav Frič, předevsím vyjadřuje obdiv k ruským a německým romantiků (Puskin, Heine), zároveň v ní doznívá zájem o romantismus.

Máj (1858) znamenal první vystoupení mladé generace (Neruda, Hálek, Světlá, Heyduk, ze starsích ji podpořili Sabina, Erben, Němcová). Svůj almanach nazvali na počest K. H. Máchy, neboť v jeho díle spatřovali to, co sami prozívali: rozpor mezi vznesenými ideály a nemozností je uskutečnit. Jejich programem byl odvrat od minulosti k přítomnosti, sirsí rozhled po evropské kultuře, snaha zbavit literaturu národně obranné funkce, snaha o zobrazení skutečnosti, umělecká svoboda v tématu a zpracování. Jejich vystoupením končí romantismus, prosazuje se realismus. V epické poezii je častá sociální balada, v próze se objevuje fejeton, zánrová povídka, společenský román.

Jan Neruda (1834 - 1891) byl největsí umělcem májové generace, prozaik, básník, publicista. Narodil se v Praze v chudé rodině (otec - vojenský vyslouzilec, kantýnský, matka - posluhovačka). Dětství prozil na Malé Straně. Po maturitě na gymnáziu neúspěsně studoval práva a filozofii. R. 1859 se stal novinářem a od r. 1865 redaktorem Národních listů, kde zůstal az do konce zivota. Spoluzakládal Květy a Lumír, přispíval do Času a Hlasu. Zil samotářsky, neměl milostné stěstí (odraz v jeho tvorbě). Jeho láskami byly: Anna Holinová - "věčná nevěsta", Karolina Světlá - provdaná, Terezka Macháčková - předčasně zemřela, Anička Tichá - výrazně mladsí, takze ze vztahu rezignoval. Podnikl několik cest (Francie, Německo, Itálie, Blízký východ, Egypt, Cařihrad).

1. Básnická činnost: počátky byly poznamenány romantismem, píse pesimistické verse, zabývá se obecnými problémy. Tvorba 70. - 80. let je poezií zivotní moudrosti a optimismu.

Jeho básnickou prvotinou je báseň Oběsenec, která byla později zahrnuta do jeho první básnické sbírky Hřbitovní kvítí (1858). Vyjadřuje předevsím zklamání ze soudobého zivota, kritizuje morálku i současnou literaturu. Obsahuje lyrické básně plné rozčarování a trpkosti. Soudobou kritikou byla sbírka nepochopena a odmítnuta. Vysla ve stejném roce jako Hálkovy Večerní písně, ale je jejich naprostým protikladem. Jeho pesimismus vy vyjádřen symbolikou hřbitova.

Po deseti letech vydává druhou sbírku Knihy versů (1868), která je výborem z jeho tvorby konce 50. a 60. let. Sbírka je rozdělena do tří částí:

1.Kniha versů výpravných - navazuje na tradici romantické povídky (O Simonu Lomnickém), obsahuje také sociální balady (Dědova mísa, Před fortnou milosrdných - monolog starého muze, který se dostal do útulku pro nemocné; fortna = brána). 2.Kniha versů lyrických a smísených je tvořena třemi cykly básní, věnovaných:

a) Otci - měli k sobě zvlástní vztah, přes velkou blízkost k sobě nenasli cestu; b) Matičce - vypovídají o vřelé lásce;

c) Anně - mysleno Holinové, vyjadřují milostné okouzlení i zklamání z toho, ze si ji nemohl vzít.

V této druhé části sbírky je zařazena její klíčová báseň Vsím jsem byl rád - zobrazuje období svého mládí, dospívání a dospělosti. Bere na sebe úděl "českého pěvce", který celý svůj zivot podřídil sluzbě národu a obraně jeho zájmů. Do budoucna se dívá s optimismem.

3. Kniha versů časových a přílezitostných obsahuje vlasteneckou a politickou poezii. Je přesvědčen o důlezitém poslání Slovanů v boji lidstva za svobodu (Ve východní záři).

V dalsím desetiletí prozívá Neruda trpké období, kdy je podceňován jako umělec a osočován z nedostatku národního cítění. Druhé období a přelom v jeho tvorbě zahajuje třetí sbírka

Písně kosmické (1878) - první úspěsná sbírka. Je vyjádřením jeho optimistické víry v národní budoucnost, která ale musí být vybojována. Podnětem byly nové astronomické objevy a zvýsený zájem o vesmír. Do sbírky přenásí zákony pozemského zivota, zivot rodinný, lásku k vlasti i mateřskou lásku. Humor střídá s úvahami o údělu umělců a myslitelů a o dosahu lidského poznání, je přesvědčen, ze člověk jednou ovládne vesmír (Jak lvové bijem o mříze).

Vlastenecké básně: Vzhůru jiz hlavu, národe; Vlast svou más nade vse milovat!

Humorné básně: Seděly záby v kaluzi

Intimní básně (ojediněle): Zelená hvězdo v zenitu (vzpomínka na zemřelou lásku Terezu Macháčkovou).

Balady a romance (1883) - sbírka předevsím epických básní.

Balada = lyrickoepická báseň se smutným dějem a tragickým koncem.

Romance = lyrickoepická báseň rozmanitého obsahu, nejčastěji s tematikou milostnou nebo romantickou, jsou větsinou optimistické, veselé.

Neruda zaměňuje oba útvary, píse humorné balada (Balada májová, Balada rajská) a tragické romance (Romance helgolandská). V této sbírce jsou novozákonní příběhy (Balada horská), historické anekdoty, revolučně sociální náměty (Romance o jaře 1848). Větsina básní má českou látku (Balada česká - o bratru Palečkovi, který si vymodlí, aby se mohl vrátit na zem - je nesmrtelný jako národ; Romance o Karlu IV. - přirovnání víno - národ) a je prodchnuta humorem (Balada rajská, Balada májová).

Prosté motivy (1883) jsou jeho nejosobnějsí sbírkou. Převládají zde motivy smutku, samoty, první úvahy o smrti. Obsahují poslední citovou zpověď o lásce k Aničce Tiché, ze které nakonec rezignoval. Sbírka je rozdělena do čtyř cyklů podle ročních období, která srovnává s lidským zivotem; své nálady a city spojuje s přírodními obrazy:

Jarní - rozkvétající příroda, radostné pocity básníka, ze mládne.

Letní - opojení zivotem dosahuje vrcholu.

Podzimní - melancholické verse, touha po stěstí, z čehoz ale rezignuje.

Zimní - nejsmutnějsí, prázdný zivot, úvahy o smrti.

Zpěvy páteční (1896) - byly vydány posmrtně J. Vrchlickým. Ústředním tématem sbírky je láska k národu. Obsahuje jedenáct básní vlastenecké lyriky. V básni Jen dál! se ztotozňuje s národem, hovoří o slavné minulosti. V básni V zemi kalicha mu tvar mapy české země připomíná kalich, symbol utrpení. Klíčovou básní je Láska - nejprve říká o národu, ze je chudý, opovrhovaný; pak přirovnává lásku k národu k dívce a k mateřské lásce. Hlavní myslenkou je, ze se lze vyrovnat se ztrátou dívky i matky, ale ne se ztrátou národa.

2. Prozaická činnost: První prozaická kniha Arabesky shrnuje povídky, které zachycují zajímavé postavy z lidového prostředí Prahy. Střídá v nich objektivní pohled se subjektivitou, povídky vázné i veselé, větsinou mají vzpomínkový charakter: Blbý Jóna; Byl darebákem - autobiografické zázitky z mládí.

Vrcholem jeho prozaické tvorby jsou Povídky malostranské, soubor povídek zobrazující zivot na Malé Straně v době Nerudova mládí. Zobrazuje tu osobité kouzlo Malé Strany, dobovou náladu, zivotní tragiku a radosti a rázovité postavičky - zvlástní lidi, podivíny i dobráky. V některých povídkách je hlavní postavou Neruda (U tří lilií, Svatováclavská mse, Jak to přislo, ze Rakousko ... nebylo rozbořeno). Sociální kritika je zřejmá v povídkách Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, Týden v tichém domě, Hastrman, Přivedla zebráka na mizinu.Vyuzívá formu vypravování, deníku, dopisu, zápisů. Při vypravování střídá vázný a humoristický tón. Pouzívá ironie az sarkasmu, barvitý jazyk, vsuvky, nedokončené věty - děj má spád.

3. Novinářská činnost: Souvisí úzce s prozaickou tvorbou. Psal předevsím fejetony (= novinářský zánr, krátký článek na aktuální společenské nebo kulturní téma, bývá psán lehkým, zábavným slohem, často satiricky nebo ironicky). Napsal jich kolem 2 000, v 70. letech je uspořádal do pětisvazkového výboru Fejetony: dva svazky Studie, krátké a kratsí; Zerty, hravé i dravé; Mensí cesty; Obrazy z ciziny. Do Studiíí... zařadil i povídky Trhani (hlavními postavami jsou kočující sezónní dělníci různých národností, pracující na stavbě zeleznic, záchranu hledají v alkoholu) a Prazské obrázky (jsou kritikou sociálních poměrů, bídy; zachycují výjevy z policejních stráznic, vězení a ulic, hlavními postavami jsou zebráci, sluzky, prostitutky).

Zabýval se také literární a divadelní kritikou.

Vítězslav Hálek (1835 - 1874) nar. v Dolínku u Mělníka, Nerudův spoluzák a přítel. Po maturitě na gymnáziu nedokončil studia filozofie a věnoval se novinářství a literatuře. Koncem 50. let byl nejoblíbenějsím mladým básníkem; od r. 1861 členem redakce Národních listů, kam psal fejetony, kritiky, polemiky, cestopisné obrázky apod. Jako novinář bojoval za demokratická práva českého národa. Zalozil románovou edici Slovanské besedy, kde otiskoval překlady ze slovanských literatur. Působil jako organizátor společenského zivota, ve srovnání s Nerudou byl hned od svých literárních začátků úspěsný a také v osobním zivotě byl zabezpečen a sťastně zenat s dcerou prazského advokáta Dorotou Horáčkovou. Trvale zil v Praze, ale vnitřně byl stále spjat s venkovem a přírodou. Po jedné ze svých cest do Krkonos onemocněl zánětem pohrudnice a krátce na to zemřel.

1. Básnická tvorba: Prvotinou byla lyrickoepická byronská básnická povídka Alfred s motivem zrazené lásky. I v dalsích lyrickoepických skladbách byl zřejmá vliv romantismu (motivy lásky, nenávisti, zločinu a msty). Chtěl vymanit českou poezii z úzkých domácích mezí, snazil se dát české literatuře dílo nadnárodního významu. Tato snaha ho vsak v jeho epických a lyrickoepických básních vedla k mlhavosti a nekonkrétnosti v líčení postav a dějů.

Základem jeho tvorby byla lyrika: Večerní písně (1859) vznikly jako poetický ohlas sťastné lásky mladého básníka. Je zde téma: - sťastné lásky (je pro něj očistným zdrojem zivota, spolu s poezií je to největsí dar daný člověku přírodou

- postavení básníka ve společnosti (je významné; národ, který nemá básníka je chudý; básníků si národ musí vázit, protoze jsou jeho proroky: Nekamenujte proroky, Kdo v zlaté struny zahrát zná).

- přírody (je mu příkladem harmonie, zatímco v mezilidských vztazích se objevují konflikty; v přírodě hledá klid, odpočinek, inspiraci). Sbírka je oslavou přírody, zivota a krásy české krajiny. Stala se velmi populární, protoze svým optimismem a citovou bezprostředností plně vyjadřovala radostný rozmach tehdejsího naseho národního zivota.

Sbírku V přírodě (1874) tvořil třídílný cyklus, Hálek tu byl inspirován zázitky z Mělníka a krajinou kolem Zbraslavi. Příroda je pro něj zdrojem veskeré poezie, co je v nesouladu s přírodou, je určeno k zániku. Tato sbírka je vrcholem Hálkovy lyrické tvorby, je v ní cítit silný vliv myslenek J. J. Rousseaua.

V 60. a 70. letech se rozvíjela jeho epická činnost, tvořil předevsím humorné i vázné balady a romance, otiskované časopisecky. Na ně navazuje sbírka Pohádky z nasí vesnice (1874), která realisticky ztvárňuje skutečnost vesnického zivota. Podává pestrý obraz venkova, zachycuje charakteristické rysy i rozmanitost vesnických povah, často se zaměřuje na sociální problematiku.

2. Prozaická tvorba: Začal nepřílis kvalitními novelami a povídkami s prazskými náměty, ale nejlepsí jsou jeho práce z rodného Mělnicka a prazského venkovského prostředí.

Muzikantská Liduska (1861) je smutný příběh dívky, která je donucena pro peníze k nesťastnému sňatku, z čehoz se pomate. Je to jeho nejlepsí próza raného období.

Na ni navazuje v 70. letech vesnickými povídkami, kde tvrdě kritizuje typy sedláků, pro které je hmotný zájem povýsen nad vsechny lidské vztahy; zároveň vyzvedává mravní uslechtilost a nesobectví prostého lidu, např. v povídce Na statku a v chaloupce. Povídka Na vejminku líčí osudy výminkářů a tragické důsledky, k nimz vede zřizování výminků, probouzející v dětech bezcitnost vůči starým rodičům. Povídka Pod pustým kopcem zobrazuje konzervativního sedláka, jeho pýchu a povýsenost v protikladu k jeho synovi, na kterého působí nová doba, svobodomyslnějsí názory a smysl pro občanská práva.

Poldík rumař je povídkou z prazského Podskalí a patří k nejlepsím psychologickým pracím Hálka. Vypráví o podivínovi, který převychovával chlapce rumařů na pískaře, protoze nechtěl, aby je potkal stejný osud jako jeho. Poldík miloval Málku, ale ta si vzala pískaře, který při své práci zemřel. Poldík si vzal na převýchovu jejího syna, ale Málka nechtěla, aby byl pískař , protoze měla obavy, aby jej nepotkal stejný osud jako jeho otce. Proto Poldík porusil svou tradici a vychoval z něho rumaře a nakonec spolu vsichni sťastně zili.

3. Dramatická činnost: neúspěsná, nejznámějsí byl Král Vukasín.

V literární kritice byl blízko zásad kritického realismu v článku Gogola hledám.

Karolína Světlá (1830 - 1899), dívčím jménem Johanna Rottová, byla představitelkou venkovské prózy. Pocházela ze zámozné prazské rodiny, byla vychovávána převázně německy. Národně se uvědomuje az r. 1848 zásluhou svého muze Petra Muzáka. Po smrti jediné dcery nervově onemocněla a léčila se ve vesnici Světlá pod Jestědem, podle které přijala svůj pseudonym. V této době jí hodně pomohl Jan Neruda. Jestědsko rozhodujícím způsobem inspirovalo její pozdějsí tvorbu. Hodně úsilí věnovala zenskému emancipačnímu hnutí.

V počátcích její tvorby na ni měl velký vliv evropský romantismus, zejména J. J. Rousseau a jeho důvěra v očistnou moc přírody a ve společenské mravní zásady, kterým má být podřízen zájem jednotlivce. V pozdějsích pracích byl zřejmý vliv Jestědska a také francouzské feministky G. Sandové.

První část její tvorby tvoří prazské prózy, v nichz vylíčila měsťanské rodiny, kam proniklo národní obrození, např. Černý Petříček. Dějistěm této prózy je Koňský trh v době, kdy byl sídlem kramářských stánků. Světlá tu vystihla svérázné prostředí místa, zachytila zivot jeho chudých i bohatsích obyvatel. Hlavní postavou je prazský lidový mudrlant, který rozhoduje o zivotě svého mladsího bratra Frantiska. Ten se zamiluje do Stázičky, dcery hostinské. Dvojice se odmítá rozejít, proto uteče, ale zahyne. Tragičnost je zmírněna zmoudřením Petříčka i hostinské, kteří vychovávají dceru Stázičky a Frantiska.

Dalsí prazskou prózou je První Česka - povídka o Jitce, která se vzepře matce, protoze jí odpírá vzdělání. Jitka je poslána na venkov. Tam si pod vlivem čeledína Vojtěcha, čtenáře bible a bratrských knih, uvědomuje poslání zeny a národně se uvědomuje. V obrozeneckém duchu pak působí i jako manzelka bohatého prazského měsťana. Nakonec se s Vojtěchem vezmou a jejich synové bojují r. 1848 na barikádách.

Zvonečková královna je povídkou z josefínské doby.

Druhou část její tvorby představují jestědské prózy. Tvoří je soubory povídek, např. Kresby z Jestědí (např. povídka Hubička, která poslouzila jako základ pro libreto Elisky Krásnohorské ke Smetanově opeře), a pět románů: Vesnický román, Kříz u potoka, Kantůrčice, Frantina, Nemodlenec. Hlavními postavami jsou zde zeny, které povysují mravnost a morálku nad své osobní stěstí. Výjimkou je román Nemodlenec (1873) o nábozenských a sociálních proudech v severních Čechách v josefínské době; je to zároveň nejslabsí jestědský román.

Vesnický román (1867) líčí rozvrat nerovného manzelství bohaté rychtářky a mnohem mladsího chudého Antose, který si ji vzal z úcty a vděčnosti. Později se vsak vzepře její sobecké lásce. Prostá dívka Sylva ho pochopí, pomáhá mu v péči o děti a vzniká mezi nimi láska. Chtějí se vzepřít konvencím a začít nový společný zivot. Sylva se nakonec Antose zříká jednak ze soustrasti s jeho zenou, jednak z obavy, aby Antosovi neublízila její kletba. Výraznou postavou je Antosova matka, která zastává nedotknutelnost manzelství a lidových zákonů (i nespravedlivých) a přiměje ho, aby se Sylvy vzdal. Světlé kritické stanovisko k předsudkům je tu posilováno osobní zkuseností ze vztahu k J. Nerudovi.

Kříz u potoka (1868) je její nejhodnotnějsí dílo zalozené na rozporu citu a povinnosti. Schovanka z dolanského mlýna Eva se provdá za Stěpána Potockého, aby věrností zrusila starou kletbu, která Potockým nedovoluje dosáhnout rodinného stěstí. Ta spočívá v mravním a duchovním úpadku rodiny a projeví se i na Stěpánovi. Evička dosáhla svého cíle az tehdy, kdy se vzdá své opravdové lásky k Stěpánovu bratru Ambrozovi. Osou románu je její proměna z dívky ve vyzrálou zenu schopnou i za cenu utrpení postavit se zlu, které křiví povahy i jednání lidí. Děj je obohacen o tragický příběh prabáby Potockých, Józy, kterou kdysi zradil její milý Mikes Potocký a jeho bratr ji donutil k sňatku a obloudil čarováním. Józa proklela celý rod, je symbolem temné síly, proti které Eva bojuje. Zároveň vyjadřuje protest proti bezpráví páchaném na bezbranném člověku.

Kantůrčice (1869) je myslenkově i umělecky skromnějsí nez předchozí román. Ústřední téma je opět zuslechťující výchovný vliv lásky venkovské dívky Enefy k Otíkovi, který za studií v Praze podlehl svodům velkoměsta a teprve očistný vliv lásky jej obrodí.

Frantina (1870) líčí podle místní pověsti příběh zení, která byla pro svou rozváznost a energičnost zvolena rychtářkou. Ve vůdci pronásledovaných lupičů poznává svého zenicha, na kterém vykoná sama nejvyssí trest. Vyprávění je stylizováno jako lidové podání Frantinina přítele Bartoloma.

Dalsí májovci - básníci: Adolf Heyduk, Václav Solc, Rudolf Mayer.

Volněji byl s okruhem májovců spjat také

Jakub Arbes (1840 - 1914), významný představitel české prózy poslední čtvrtiny 19. st. Narodil se na Smíchově v rodině sevce, po studiích na gymnáziu se věnoval zurnalistice (Nerudův zák). Z politických důvodů byl vězněn, propustěn z Národních listů zil v nouzi jako spisovatel a novinář.

Arbes je tvůrcem romaneta (= novelistický útvar, jehoz východiskem je zdánlivě nevysvětlitelná situace; romanticko-fantastická zápletka je nakonec vyřesena překvapivě racionálně).

Ďábel na skřipci (1866) - jeho první romaneto. Svatý Xaverius (1873) - hrdinou je mladík, který věnuje svůj zivot úsilí pochopit tajemství obsazené v obrazu umírajícího sv. Xaveria v chrámu sv. Mikuláse. Usiluje o to vědecky (na rozdíl od jeho babičky a matky). Po důmyslných přípravách začne kopat domnělý poklad na opustěném místě, ale zhrozí se z náhodně vzňatého ohně a přízraku sv. Xaveria, prchá a zmizí i ze svého bytu. Po třech letech ho vypravěč potkává ve vězení, kam se dostal nevinně za nespáchanou krádez a kde odevzdaně umírá.

Newtonův mozek (1877) - vypravěč se ve snu octne ve vybraném shromázdění, před nímz jeho přítel - eskamontér, zabitý ve válce, vykládá kacířské myslenky o světě ovládaném krutou nadvládou silných. Nabízí posluchačům experiment, "dobrodruznou exkurzi do univerza". Vyprávěč podstupuje výlet na záhadném přístroji a spatří dějiny jako nepřetrzitý řetěz zabíjení, násilí, vůle mocných. Své poznání odstůně a pak si stále opakuje otázku, zda to byla skutečnost, přelud nebo sen.

Dalsí romaneta: Sivooký démon, Ukřizovaná.

Arbes psal také sociální romány:

Kandidáti existence (1878) líčí pokus o realizaci utopického socialismu v metodách řízení průmyslového závodu.

Moderní upíři (1879) líčí konflikt mezi dvěma generacemi českých podnikatelů. Mladsí je nelítostná ke svým předchůdcům. Mezilidské vztahy jsou deformovány natolik, ze syn vidí v otci předevsím obchodního konkurenta a přispívá k jeho finančnímu pádu.

Strajchpudlíci (1883) - román z prostředí tiskařských dělníků (strajchpudlíků) ze smíchovských manufaktur.

Dalsím prozaikem tohoto období byl vrstevník májovců

Gustav Pfleger - Moravský (1833 - 1875). Pocházel z venkovské moravské rodiny, po gymnáziu pracoval jako úředník ve spořitelně, autor sociálních románů. Podlehl tuberkulóze. K jeho nejzdařilejsím prózám patří Ztracený zivot zachycující období Bachova absolutismu a revolučních nálad mezi mládezí, a román Z malého světa o vzpouře dělníků proti zavádění strojů.